O mně | Robin, Rhodéský Ridgeback alias RRR

Tak tady se dozvíte, jak to se mnou bylo, pěkně od začátku

Narodil jsem se své mamince Ilmě z Lukovského dvora 25. srpna 2008 a se mnou se vylíhli ještě tři bráškové a pět sestřiček. Moc se mi u maminky a sourozenců líbilo, hráli jsme si spolu, a kočkovali se a tahali se za ouška, to vám byla ale švanda. No a jednou k nám přijeli dva takoví mladí člověci a začali si nám ohmatávat a prohlížet a muckat. Na sestřičky moc nekoukali, za to na nás kluky jo! Všechny si nás vzali ven z pelíšku a prohlíželi nás až jsem jim nakonec zůstal v náručí já. Dostal jsem modrý frajerský obojek a šel zase spinkat.

Po nějaké době mě páníčkové mojí maminky naložili do kufru auta a jeli jsme pryč od maminky. Já se v tom kufru tak bál, byla tam tma a pořád to se mnou házelo a cukalo a vůbec se mi tam moc nelíbilo. Kdyz se konečně otevřely dveře, uviděl jsem zase ty dva lidičky, co mě tehdá chovali. Moc jsem se bál co se bude dít, všechno bylo tak cizí. Ty lidičci mi dali takovýho fajn kamaráda Méďu, byl heboučkej a měkoučkej, tak jsem se k němu přitulil a dělal jsem, že tam nejsem. Pak si mě vytáhli do náruče, vzali i mýho novýho kamaráda a šli s náma pryč. Nejprve jsem se trochu bál, to dá rozum, ale pak mě přemohla únava a z cesty si toho moc nepamatuju. Když jsem se probudil, byli jsme úplně jinde, v jiným bytečku, já dostal můj oblíbený jogurtík a šel jsem to zaspat.

Až jsem se dostatečně vyspinkal, vyrazil jsem na průzkum mého nového "doma". Dostal jsem od nových páníčků spoustu hraček a krásný mističky a parádní pelíšek, tak jsem si řekl, že na ně budu pro tentokrát hodnej a nic jsem jim za odměnu nerozkousal. Dokonce se o mě starali tak pěkně, že vždycky, když se mi chtělu čurat, mě honem vzali ven a dali mi piškot, tak jsem přišel na to, že když budu čůrat a kakat venku, že se mi to vyplatí a budu dostávat ňamku. Taky se mnou pořád někdo byl doma a já si na mamku a brášky skoro ani nevzpomněl, moji páněčkové jsou prostě moc fajn.

Díky mým pánečkům mám i spoustu kamarádů, pejsků i feneček, se kterýma dovádíme a hrajeme si. Ale znám i pejsky, kteří si se mnou prostě hrát nechtějí a já vůbec nevím proč. Třeba ten prcek od rodičů mé paničky. To je vám takovej srandovní pejsa. Vyskočí si na křeslo, aby byl jako vyšší než já a začne mi nadávat a nechce si hrát. Já to prostě nechápu. Ať se snažím jak chci, on mě prostě nemá rád. Zato pejsek od pánečkových rodičů, s tím je sranda. Je to o pár měsíců starší jezevčík, kterej mi běhá mezi nohama. To je vždycky kopa legrace si s ním hrát, koušeme, běháme až jsem z toho já unavený a on celý oslintaný.